Pohodové úterý!
Když jsem před pár týdny četla příspěvek od Rozinky, zmiňovala se v něm o autoškole, pocitu nedůvěry a strachu k autu, pudu sebezáchovy a o "blondýně za volantem". To mě tak trošku donutilo se na chvilku nad tímto zamyslet. No, spíš se zamyslet nad tím, jak bych asi ohodnotila sebe, jako blondýnu za volantem. Jestli opravdu jezdím, jako čunče (ehm..prase jak cyp?) a nebo ne...?
Do autoškoly jsem začala chodit někdy po svých osmnáctinách a teorii celkem bez problému zvládla (pomineme-li fakt, že jsem se na trenažerů jednou málem poblinkala...jop, jak magor jsem jela pořád dokola...). Prostě jste-li na hlavní, máte přednost, ti zprava mají přednost, pozor na tramvaje a debilní chodce, co lezou, kam nemají, mimo obec to můžete vytáhnout na 90 a na dálnici až na 130 atd. atd. atd. K tomu se naučit několik (tisíc) značek, sem tam něco obvázat a ošetřit a šup do toho pekelného stroje.
Když jsem však poprvé nasedla do toho malého prdítka (žádný pekelný stroj! Malinkaté cosi...nějaký Fiat Panda?), trošku se mi rozklepaly kolínka i ručičky, přeci jen nevíte, co od toho můžete čekat, ale vše jsem krásně vydýchala, nastavila si ta všemožná udělátka (zkontrolovala si vlasy a líčení), sešlápla spojku a nastartovala toho "hřebce". Waaaw! Ani jsem se nebála a celkem si věřila! Začala jsem pomalu povolovat spojku, přidávat plyn a ano!! Tddntn... Ono to chcíplo! A tak znova a znova a znova... Okay, tak na počtvrté se mi konečně podařilo rozjet (a jela jsem jako král...haha, kecám) a to byl můj úplný začátek za volantem. Pak už to většinou bylo v klidu, sice sem tam nějaké to zdechnutí na semaforu, odbočení vpravo místo vlevo a naopak (hmmm.. s tím mám pořád celkem problém), nějaký ten přejetý chodec, ale jinak vše v pohodě.
Po několika měsících usilovného točení volantu, sešlapování pedálů a "házení" blinkrů přišla na řadu zkouška. Teorii jsem odklikala během pár minut, u ústní trošku popletla světla (to jich na tom autě musí být tolik??!!) a při praktické jela tak pěkně, až jsem se sama musela pochválit! Jo, pouze když jsem měla zaparkovat, tak mě málem vyrazil.
"To si ze mě děláte srandu?! Připadám si jako debil!" Fakt si tak jenom připadáš, ty debile, pomyslela jsem si.
No, důležité bylo, že mi nakonec ten řidičák přeci jen dali. (A doteď toho určitě litují...)
Abych řekla pravdu, tak do dneška neumím pořádně parkovat. Co se týče zajíždění mezi dvě auta, to ještě jakž takž zvládám (i když potřebuju hoooodně místa...nejlépe celé prázdné parkoviště), ale podélně zajet mezi auta? Nikdy! To prostě nedávám! To totiž ani nejde! Většinou to zkouším tak deset minut, couvám, točím volantem, popojíždím jak moula, všichni ze mě mají náramnou prču, ale stejně nakonec pak stojím jako...blondýna.
Nebo když jsem měla ze začátku vjíždět skrze vrata na dvorek před našim barákem... Taky už víte, jak zní plech odírající se rychlostí o něco dalšího dost tvrdého? Já to vím moc dobře, dokonce jsem to dvakrát slyšela! Podruhé můj nájezd zažily vrata od bývalého přítele. A až teď si říkám "Haha! Dobře Ti tak!". Já vím, jsem děsná, ale kdybych věděla dřív, jak se ke mě zachová, tak bych mu ta vrata rozmasakrovala celé! (A vůbec! Přejet ho!)
Po autoškole jsem pak sem tam jezdila v taťkově autě, bohužel nikdy mi jej nepůjčil. Vždycky jsem musela mít dozor (nj, celkem ho teď chápu). Poprvé mi jej půjčil asi po roce. Avšak upřímně myslím, že beztak celou dobu, co jsem byla pryč, byl tak nervózní a bál se (o to auto samozřejmě), že jsem mu zkrátila život o několik (desítek) let. Ale přežili jsme, já i auto, čímž jsem tatínkovi dokázala, jak to zvládám. Dokonce jsme pak se sestřičkou dostaly jedno na Vánoce! (A pořád žije! Divíte se?) Ale o tom, jak jsem pro něj poprvé musela jet v obrovské vánici, několika metrech napadaného sněhu a po naprosto kluzké silnici, kdy jsem chvilkami brzdila očima, ušima a vůbec celým tělem (a ono to pořád jelo!), zase někdy jindy.
Ale o čem jsem dneska hlavně chtěla zmínit, byla příhoda, co se mi stala a že každý policista ne vždycky musí být ... svině. (Nebo to v tom snad byl pěkný úsměv půvabné blondýny? Já vím, blbý joke...)
Nikdy jsem se nepokládala za agresivního řidiče či rebela, co jezdí jako hovado, avšak dva milý pánové policisté semnou asi moc nesouhlasili...
To jsem tak onehda musela jet na nákup a abych jej zvládla co nejrychleji (byla jsem natěšená na večerní párty), vzala jsem si náš krásný černý Passat. Hned na první odbočce jsem to stočila na dálnici a užívala si ten krásný pocit klidného auta, které jede tak tiše a plynule... Trošku jsem ten plyn sešlápla více, než bylo povoleno (nevědomky samozřejmě!), ujížděla si to a ani tak nějak nevnímala, kolikátkou vlastně fičím. Znáte ten fajný pocit, kdy se cítíte být volný jako pták? Bylo mi prostě fajn. Jop, do té chvíle, než jsem ve zpětném zrcátku nezaregistrovala černý Passat (taky nečekaně!), na němž blikalo velké červené STOP a já byla pos... kakaná až za ušima (Ne, fakt doslova posraná). Nevěděla jsem, co v takové chvíli dělat a dupnout na brzdu a zastavit v pruhu mi nepřišlo jako moc dobrý nápad, stočila jsem to tedy na krajnici a zastavila.
"Tak slečno, vystupte si a vezměte s sebou občanský a technický průkaz." Okay, tak občanku bych měla, ale kde je probůh techničák...???! (O tom, že jsem nevěděla, jak vypadá, radši pomlčím.) Btw. po nekonečném hledání jsem jej našla.
"Slečno, máte pěkné auto, stejné jako máme my! Ale to naše umí něco navíc! Víte co?" No potěš koště...
"Změřit tomu Vašemu rychlost!" Faaakt těžká hádanka! Jak kdybych to nevěděla! Grrrr...
"Víte, kolik jste jela?" Snažila jsem se jej přesvědčit, že o moc víc, než bylo povolené, určitě nee. (A přitom dělala smutné a nevinné oči.) Určitě je Vám jasné, jak jsem uspěla, když to jejich "úžasné" auto dokázalo změřit mou rychlost!
"Jela jste ...!" Pořád jsem jej přesvědčovala, že tolik určitě nee...
"Ale tak my jsme Vám to stopli na ..., ať to máte jen jako přestupek." Bože, v té chvíli jsem mu málem začala líbat nohy!
"Máte štěstí, dneska to bude jen za 500, jinak by to bylo za 2000!" Prý "jen"... Tak jsem kníkavě poděkovala, lovila pětistovku z peněženky a spílala nad tím, že jsem jen chudá studentka... (A neměla za co večer kalit!)
"Jojo, to jste dnes druhý takový případ. Před chvilkou jsme stopli borce, co řídil Audi A8, platil zlatou kartou a taky tvrdil, že je jen chudý student." Jooo, já kdybych měla zlatou kartu, tak tam vůbec nejsem, pomyslela jsem si... To by totiž nákup vyřídilo mých pět sluhů a já si válela kýty někde v dupce u bazénu.
No, ale nepopírám, že si za to můžu sama. Měla jsem se více hlídat a nedávat svým pocitům až tak velký průchod. Ve výsledku jen můžu děkovat za to, že to byli dva milí páni policisté...
Nebudu uvádět, kolik jsem jela, ať si o mě nemyslíte, že jsem fakt prase (opravdu nejsem!). Normálně jezdím celkem zodpovědně (fakt nekecám!), jen sem tam, když je možnost, trošku ten plyn sešlápnu více... Já miluju řízení, je to pro mě relax. Nebojím se aut a rychlosti, ale mám určitý pud sebezáchovy a respekt vůči sobě i ostatním. A ano, sem tam (pořád) se mi stávají velmi komické situace a na ostatních řidičích jde poznat, jakou ze mě mají srandu, ale co! Já jsem prostě blondýna za volantem!
A jak to máte Vy s auty? Řídíte rády? Bojíte se? Nebo to naopak milujete?
Mějte se krásně a pozor na blondýny za volantem!
Blondy
