Ahojda, kočky!
Jsem ráda, že se Vám moje včerejší trošičku (víc) crazy povídání líbílo! (Ehm...Muciky muck?!) Akorát mě trošku mrzel komentář od Lszy (kočko, tohle je příspěvek espešly for jů!). A to mě tak trošku donutilo se zamyslet nad tím, jak jsem vůbec mohla vypustit ze svoji tlamky taková slova, jakože "Miluju svůj život!"...?
Bože, vždyť jsem si v životě zažila toooolik moc (tentokrát bez prominutí) sraček. Rodiče se mi rozvedli, z mamky se stala alkoholička, kterou její přítel týral, pak útěk k taťkovi, šikana na střední, bulimie/anorexie, psychické zhroucení atd. atd. atd. A já i přes to všechno tvrdím, jak "Miluju svůj život!"?! Tož, tak jsem snad úplně střelená? (Jo, jsem, ale to je zase jiné povídání.)
Ano, mohla bych sedět doma se založenými rukami a litovat se a přemýšlet nad tím, proč se to muselo všechno stát zrovna mě, co jsem komu udělala, jak mi mamka/spolužáci/bulimie/já sama sobě zkazila život... Ale proč? Proč? PROČ? (Safra, ještě jednou... Proč?!) Můžete mi někdo vysvětlit, CO bych tím asi získala? Já Vám to řeknu! Ho... nic!! Vždyť to je kurnik všechno minulost, tak proč prostě nemůžeme tu minulost nakopat do pr...dele a udělat ji jedno velké BYE BYE? Proč nemůžeme žít pouze přítomností, sem tam pomyslet na budoucnost, ale z minulosti se pouze a jen poučit? Ano, souhlasím, že z minulosti nás ovlivňuje strašně moc věcí, ale proč je nebrat jako "něco", co se nám muselo stát, aby pak náš budoucí život byl lepší? I já si zažívala opravdu krušné a hrozné chvilky, ale věřím tomu, že je to už všechno zamnou a život bude čím dál tím lepší, krásnější, překvapivější, já si ho budu víc užívat a všechno bude fajn! Musím a musíme to vidět optimisticky, protože koukněte! Ten svět září! Je skvělý! Sluníčko svítí, ptáčci zpívají! (Ne, opravdu na ničem nejedu, dokonce ani arašídové máslo jsem dneska ještě neměla! Překvapení? Odvykám...)
Život ještě bude plný různých životních nástrah a překážek, ale záleží pouze na nás, jak se s nimi dokážeme vypořádat. Ano, v minulosti jsme to bohužel někdy nezvládly, špatně se rozhodly či šláply vedle, ale to je zase ta minulost! A každý takový pád nás poučil, bo vždycky jsme se zvedly a šly dále! (Jinak bychom tady nebyly...) Nemůžeme to brát, jako něco špatného, ale jako něco, z čeho musíme čerpat a poučit se, abychom to v budoucnu už nikdy neudělaly stejně. Ne nadarmo se říká, že "chybami se člověk učí".
S tímto souvisí i ta moje jízda "do kopce, z kopce". Pro mě ten kopec (mám jeden fakt giga mega super monstrózně pořádný) je vždycky taková nějaká překážka, kterou musím překonat. Na začátku se zastavím, zamyslím se, jak jej nejlépe překonat, pořádně se nadechnu, pustím do uší pořádnou pecku (neee, tentokrát žádná Britney, ani Kája Gott, ale pořádná sada!) a šlápnu do pedálu. (Ehm, to jak se hecuju stylem "Pojď!, To zvládneš! Jsi nejlepší! Já Tě pokořím, ty hnusný kopci! Mě jen tak nedostaneš!..." Necháme zase na jindy.) A pak, když jsem na hoře, dokážete si představit, jaký úžasný a skvělý pocit to je? Jak je mi pak krásně a úžasně? Sice to byl "jenom" kopec, ale já si ho vždycky představím, jako nějakou tu životní překážku, co chci překonat. A pak jízda dolů už je jen třešinka na dortu, zasloužená odměna, při níž zjistím, že ten svůj život opravdu MILUJU a že každá překážka a nástraha se dá překonat!!
Nemyslete si, já taky někdy srším pesimismem, sem tam mívám depky a debilní nálady, kdy jsem úplně v háji, nic se mi nedaří a chce se mi jen brečet. Jop, mám pak chuť se jen zahrabat do postele nebo na mě jde bulimický záchvat, ale já si řeknu "NE! DOST! TO STAČÍ!", vezmu knížku a jdu číst, jdu ven, jdu se poňuňat se psem a nebo napíšu/jdu na kafe/poňuňám lidi, co miluju a co mě drží nad vodou (díky taťuldo, sestřičko, mamino I, B, M...). Důležité je vědět, že v tom nejste samy a že kolem sebe máte lidi, kterým na Vás záleží a jež Vás mají rádi. Prostě se musíte RADOVAT!
Poslední dobou je pro mě zásadní jedna věc a to je umět se radovat z maličkostí, někdy i z úplných blbostí a trapných okamžiků.
Už jsem se několikrát zmiňovala (nj, pořád, hlavně každou neděli), že dělám Bikram jógu v jednom centru tady u nás v Ově. Většinou tam chodím dřív, tak o půl hodinky, lehnu si do té vyhřáté místnosti, tam je vždycky tak fajně a následkem toho lehce usnu. No a jelikož když já usnu, tak jen a pouze s otevřenou pusou, dokážete si domyslet, co se vždycky stane. Jop, trošičku se poslintám (ne, kecám, zeslintám se jak prase). No a vždycky na mě sem tam někdo kouká jako na magora, ale co? Byl to sice trapas jak cyp, ale já se tomu musím smát. Nebo když jsem to před dvěma měsíci zase tak nějak zalomila a zdál se mi sen o tom, jak se setřičkou hraju badminton (to jsem ji totiž den předtím naprosto rozdrtila). A v jednu chvíli, kdy jsem se snažila vybrat zrádný smeč, se i ve skutečnosti má pravá ruka vymrštila do vzduchu a já tak vylekala několik spoluležících jóginek, že to jinak nešlo a ve výsledku jsem se tomu musela taky jenom smát. (Už jste někdy potkaly fakt tak šílenou blondýnu?)
Mimochodem při józe taky nezvládnete každou pozici hned a budete z nich dloooouho padat jako švestky ze stromu. Důležité ale je umět se zvednout a zkoušet to znova a znova a znova, protože po čase tu pozici zvládnete a ten úžasný pocit je k nezaplacení! To samé máte v životě...
A nebo když jsem si udělala dnešní dokonalou snídani! To bylo radosti! Jenom ze snídaně!
Aby to dneska nebylo jenom samé vykecávání, mám pro Vás hru. Ta hra se jmenuje "Najdi lívanec!". No a má hrozně těžká pravidla, musíte pod horou bílého jogurtu, jablíčka, rozinek a pekanových ořechů najít lívanec.
Už jste našly lívanec? Vítězka ode mně získá lekci "optimistického pohledu na život".
No a co z dnešního upovídaného (ukecaného jak cyp!) příspěvku vyplývá? Každá bychom měla milovat svůj život! A především sebe! Ať se léčíme z anorexie, z bulimie či jiné psychické/fyzické nemoci, zrovna se nám daří, nedaří apod., měly bychom se umět nad to povznést, protože žijeme jen jednou a pouze umět milovat svůj život, ať je jakýkoliv, nám umožní jej naplno prožít! (Tak řekla blondýna!) A komu se to nelíbí (nebo nedej bože s tím nesouhlasí), tak ať mi pr... moji roztomilou malinkatou dupenku políbí!
A to jsem vůbec neměla v úmyslu ze sebe dostat takový příspěvek. (Božíčku, ze mě ještě něco bude!)
Doufám, že jsem Vás neunudila k smrti a pokud jste došly až sem, tak Vám velmi gratuluju! Muciky muck! (Už jsem s tím otravná, co?)
Zítra odjíždím na 11 dní na dovolenou. A možná tam wifi bude (a zahltím Vás fotkami, jak si válím kýty na pláži) a nebo tam wifi nebude (a fotkami, jak si válím kýty na pláži Vás zahltím až po příjezdu).
Mějte se nádherně a MILUJTE SEBE A SVŮJ ŽIVOT!
Blondy
P.S. Dnešní bikram jóga byl tak tak trochu boj o přežití. Už vím, jak se cítí dušené kuře. Ale je mi krásně a fajn! (Ale už bych se konečně mohla přestat potit...)
