Ach, ta psychika...

Pěkné sobotní odpoledne...podvečer? :)

A dneska nebudeme papat, ani žrát jako královny a ani Vám nebudu dělat chutě. Jak už jsem slíbila dřív, dneska se Vás chystám unudit k smrti... Ne, nebojte, nebude to tak hrozné, jen jsem se v posledních dnech zamýšlela i nad jinými věcmi než bylo učení, i když to s ním celkem dost souviselo.

O tomto tématu poslední dobou píše hodně blogerek. O tématu dosti složitém, avšak hrající v našem životě zásadní roli. Tímto tématem je lidská psychika.

Mentální anorexie a bulimie, a vůbec všechny PPP, jsou nemoci, jež si lidé převážně spojují s jídlem a tělem, bohužel problém je úplně někde jinde a to v lidské psychice.

Zkusím Vám dneska trošku nastínit, jak to s tím svým "problémem" mám já, jak jsem ho prožívala, prožívám teď a jak s ním bojuju. Přičemž to povídání o jídle/nejídle a své hubenosti si nechám zase na někdy jindy. Takže dneska "sobecký" příspěvek o mé osobě :).

Jak už jsem psala dříve, včera mě čekala celkem těžká zkouška. Říkala jsem si , že jsem se to už přeci učila na zápočet, vše mi bude stačit pouze zopakovat, vše se zvládne, proto jsem to ze začátku moc nehrotila a radši se učila na zkoušku, která mě čekala v pondělí. Tu jsem úspěšně zvládla, ale byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem pauzu. Bohužel jsem věděla, že mě čeká páteční těžká zkouška a musím zabrat. V úterý dopoledne jsem se tedy sedla nad materiály. Po chvilce jsem však začala zjišťovat, že mi to nějak nejde, skoro nic jsem si nepamatovala, koukala na to jak tele na nová vrata, nemohla se soustředit, nechtělo se mi a najednou to bylo tady! Ten naprostý pocit zoufalství a bezmoci... Ten příšerný pocit, že se to nezvládnu naučit, totálně pohořím a všechny zklamu. A přišel na mě takový ten můj "stav". "Stav", kdy jsem věděla, že potřebuju nějaké uklidnění, potěšení, prostě něco, co mě z té deprese dostane. 

Ještě před pěti měsíci jsem takovou situaci (úplně do detailu stejnou) vyřešila jednoduše, prostě jsem si k tomu učení vzala obrovské množství jídla. Bylo to něco jako "teď se budeš učit, i když se ti nechce a nezvládáš to, ale za to si odměnu, ve formě odpíraného jídla, můžeš vybírat hned, takže to vydrž". Avšak nešlo vždy jen o učení, ale třeba i o povinnosti, které se mi strašně nechtěly dělat, ale já věděla, že musím... Musím, protože se to ode mě přeci očekává a já nechci nikoho zklamat! Ze začátku takové jídelní "orgie" to učení či splňování povinností šlo hladce, makala jsem a byla v klidu, jenže pak se to najednou zvrhlo a už šlo jenom o to dostat do sebe co nejvíce jídla. Ten úžasný pocit uklidnění a spokojenosti. Ten okamžik, kdy jsem do sebe mohla ládovat všechno to nezdravé, tučné a sladké v množství naprosto obrovském. Bože, jak mě bylo v té chvíli fajn. Žádná škola, žádné povinnosti, jenom já, jídlo a ten pocit bezstarosti. Takovéto uspokojování trvalo asi hodinu, hodinu a půl, než jsem zjistila, že mám dost. Už toho bylo hodně, opravdu hodně a muselo to jít ven, protože "co když přiberu a zase budu ta tlustá, které se všichni jen smějí a zavrhují ji?". Úplně všechno šlo ze mě... Všechno, co jsem během svého záchvatu snědla. Nemohla jsem přeci dopustit, aby to ve mě zůstalo, byť jen jeden čtvereček čokolády. Bohužel tohle nebyl konec mého záchvatu. Kéž by byl... 

Poté totiž přišlo to nejhorší... Úplně to nejhorší, co jsem kdy ve svém životě zažívala. Výčitky svědomí. Ale tak strašně moc silné výčitky svědomí a pocit provinění a studu, že jsem to ZASE nezvládla a nedokázala s tím bojovat. Opět jsem všechny zklamala, i když to v té době vědělo jen pár lidí. Ten, kdo si to nezažil, asi moc nepochopí, co si v takovém okamžiku člověk zažívá. Dokázala jsem pak třeba půl hodinu sedět v naprosté depresi a v breku v koupelně na zemi a litovat se. Narovinu Vám můžu říct, že jsem se chvilkami ani nedivila některým "slabším" bulimičkám, které pomýšlely na možnost to tak nějak "skoncovat". Já osobně bych toto nedokázala, nemám tak slabou vůli a tak snadno se nevzdávám, ale ty pocity ve mně byly hrozné, opravdu nejhorší, co jsem kdy zažila. Po každém takovém záchvat jsem si vždycky říkala, jak to bylo naposledy, příště se to už určitě nestane, budu tomu čelit a vyhraju, jenže to přišlo zase a zase a ... A navíc ty výčitky po tom se stávaly čím dál horší a horší a když něco takového prožíváte tak 2x - 3x do týdne, je to hrozně psychicky vyčerpávající. 

V té době jsem byla taky hrozně náladová a i úplné maličkosti mě dokázaly úplně rozhodit. Když něco nebylo podle mě nebo tak, jak by mělo být, vše bylo šatně. Současně při tom jsem byla dost hubená (a pořád jsem, ale o tom někdy jindy), takže k psychickému vyčerpání se přidalo taky ještě to fyzické. Ani trošku se nedivím, a vy určitě taky ne, že jsem se z toho musela prostě složit, a taky složila... Úplně totálně... Ale ve výsledku to byla ta nejlepší věc, co se mi mohla stát, protože v ten okamžik jsem si KONEČNĚ připustila, že mám problém, velký problém, jež určitě nezvládnu vyřešit sama a začala navštěvovat psycholožku. 

Dokážete si představit, jak uvolňující a úžasné bylo najít někoho, kdo mi rozumí a dokáže mi vysvětlit, co se to semnou a mou psychikou vůbec děje? Konečně zjistit, v čem vězí ten problém? Každému, kdo má teď podobný problém, jako jsem měla já, bych doporučovala, aby jej konečně začal řešit s někým, kdo tomu opravdu rozumí. Ne, já Vám to přikazuji!! Protože položte si otázku, jestli opravdu dokážete ty šílené stavy "po tom" snášet celý svůj život? A o dalších věcech s tím spojených radši nemluvě. To se opravdu nemáte tak strašně rádi?

Když jsem konečně s psycholožkou začala řešit svoje stavy, zjistily jsme, kde vězí ten problém. Kladla jsem na sebe strašně vysoké požadavky, mnohem větší, než by bylo normální na 22 letou dívku, která by si měla užívat svého studentského života a kamarádů, blbnou a být free. Z výčitek, že jsem mamce nemohla pomoci, moc brzo jsem na sebe přebrala její roli, roli "matky", začala se starat o domácnost, k tomu ještě škola, v níž jsem si nasadila laťku dost vysoko a měla potřebu být ve všem nejlepší a všechno zvládat na jedničku, ve svém životě všechno udělat a pokutit tak, jak jsem si to naplánovala, splnit každý úkol, všem vyhovět a hlavně nikoho nezklamat! A v čem a jak mi psycholožka pomáhá? Začala mi vysvětlovat a ukazovat, že tohle se zvládnout prostě nedá a jestli opravdu nechci ve svých 22 zešílet, tak si to konečně musím připustit. Musím se naučit relaxovat a upouštět od svých vysokých nároků, jež na sebe kladu, neřídit se až tak do detailu podle určitého "plánu" a nestresovat, když něco není tak, jak má být. Možná si teď klepete na čelo a říkáte si, že to je úplně banální věc. Třeba například když se Vám něco nechce (a není to až tak moc důležité), tak to prostě neuděláte hned a odložíte na někdy jindy. Jenže psychika je tak strašně složitá a když ji máte tak nalomenou, jako jsem měla já, tak to tak lehce nejde. Když jsem zkusila upustit od svých nároků a "plánů", hned jsem chytala nervy a začala zoufat z toho, že vše je špatně, není tak, jak má, což vedlo k záchvatu a uklidňování jídlem... Začarovaný kruh, co? Fakt to najednou do sebe všechno krásně zapadalo, i s mamkou. Moje mamka takové situace řešila alkoholem - její závislost, já takové situace řešila jídlem - moje závislost. Ach, ty geny...

Už čtyři měsíce se držím, ale narovinu, je to sem tam hrozně těžké. Ty situace, jež bych normálně vyřešila jídlem, teď musím řešit jinak. A jak? V první chvíli si řeknu DOST, začnu zhluboka dýchat a nedávám tomu svému druhému "já" ani šanci pomyslet na to, že by mohl přijít nějaký záchvat přejídání. Poté se snažím uklidnit a najít optimální řešení, při němž ale myslím hlavně na sebe, na svoje dobro, protože důležité je, abych byla já v pohodě a ne se za každou cenu snažila vyhovět ostatním. Zjišťuju totiž, že ve výsledku někteří někdy ani nejsou vděční a nezajímá je, jak jsem se kvůli nim snažila a co jsem protrpěla. Upouštím ve svých nárocích na školu a nechci být ve všem nejlepší (ale když se zadaří, tak je to samozřejmě fajn pocit :)). Vím, kde musím zabrat a kde naopak můžu povolit. Když v domácnosti není něco podle mě nebo se to nestihne udělat, neboří se mi celý svět, vždyť jsou to někdy takové zbytečnosti a maličkosti, kvůli nímž se nemá cenu nějak stresovat. Ale co Vám budu povídat, pořád je to velký vnitřní boj.

Strašně se mi líbí, co nám pořád opakují na józe: "Nezkracujte svůj dech, dýchejte zhluboka a využívejte svou kapacitu plic naplno. Když dokážete ovládnout svůj dech, pak ovládnete svou mysl, poté tělo a nakonec celý svůj život." Včera jsem si během 20 minut zažila, jaké to je být totálně šťastný a taky totálně na dně. Zvládla jsem tu těžkou zkoušku líp, než jsem doufala, ale pak zjistila, že moje fenečka, moje štěstí blonďaté, na tom není vůbec dobře. Samozřejmě mě to v první chvíli totálně dostalo do kolen. Teď se snažím si moc nepřipouštět ty nejhorší scénáře. Samozřejmě není dobré je zcela eliminovat a počítat s nimi, ale lepší je myslet pozitivně a být optimistický. Po včerejšku mi v hlavě jede jediné - moje štěstí největší je po mně nejen blonďaté, ale je to taky stejně silná bojovnice, jako jsem já.

A říkáte si, proč Vám všechno tohle píšu? Chci, abyste věděli, jaké zkušenosti s PPP mám já a mohli čerpat z mých chyb, ale třeba taky z toho, jak bojuju. Abyste vy, co jste si něčím podobným prošli nebo procházíte, věděli, že v tom nejste sami. Důležité je však začít tento problém řešit. 

A na závěr pár rad ode mě Vám aneb co teď já?:

• jsem aspoň trochu sobecká a v některých situacím myslím hlavně sama na sebe, jde tady především o mě
• vnímám svoje potřeby a naučila jsem se říkat "ne" a "dost"
• žiju svůj život a nepřizpůsobuju se pořád životu ostatních 
• i když se mi něco nepovede a nedaří se, vím, že ostatní mě i přestou budou mít rádi a nezklamávám je tím
• pokud se mi něco podaří, zasloužím si odměnu
• smiřuji se a odpouštím
• mám svůj cíl a jdu si za ním
• učím se relaxovat a vypnout
• už se nesnažím být dokonalá a hlavně sama sebe mám ráda takovou, jaká jsem
• žiju přítomností a raduju se z maličkostí

Ráno při venčení jsem z plných plic nasávala opojnou vůni černého bezu. Miluju to. To byla maličkost, která mi ráno dokázala rozjasnit den.

Krásný zbytek dne

Blondy