Jak to všechno začalo...

Pěkný poklidný večer!

Přemýšlela jsem, o čem bych Vám dneska ještě napsala. Receptů a různých tipů mám sice dost, ale tentokrát by to chtělo příspěvek o něčem jiném...co tak o mém životě? Každá (jojo, většinou čtu je blogy slečen/paní) máte svůj životní příběh a ten byl většinou  důvodem k tomu, abyste začaly blogovat a u mě to není jiné, taky jej mám a ráda bych se o něj s Vámi podělila. Nejspíš to asi bude na víc příspěvků, protože jak tak ve své hlavě brouzdám do minulosti, je toho strašně hodně, co bych ze sebe potřebovala dostat a navíc některé vzpomínky jsou tak nějak dost psychický náročné, takže to vezmu po kouscích, ať z toho nezešílím (nezešílíte? :D). Třeba to bude místy poněkud nudné a nezáživné čtení, ale opravdu Vás to nenutím číst, takže pokud byste radši nějaký recept, tak v příštích dnech ;).

Jak to všechno začalo? Byl krásný (deštivý? pošmourný? opravdu nevím :D), ještě zatím letní, den a do naší, do té doby ještě trojčlenné rodinky přibyl další člen, takový roztomilý ťuťuňuňu blonďatý (ano, mám se velmi ráda). Upřímně, ze svého dětství si toho moc nepamatuju, jen opravdu významné záblesky, ze kterých po částech skládám celý svůj dosavadní život. Žili jsme si tak fajně, v domečku v Ostravě a vše bylo v pořádku, až jednoho dne vidím stát maminku s kufrem před dveřmi. Jojo, bylo to tak, mamka si našla nového přítele, odstěhovala se za ním a naši se rozvedli. To mi byli asi tak 3 roky. Se sestrou jsme samozřejmě byly svěřeny do péče matky a odstěhovaly se za ní do jednoho městečka kousek za Ostravou. Nestěžovala jsem si, byla jsem malá, byly jsme s maminkou, měly se fajn, matčin přítel byl bohatý, nic nám nechybělo, maminka též byla šťastná a hodně cestovala a dost toho zažila. Mě se sestrou vždycky šoupli k taťkovi, když někam cestovali, ať nejsme na obtíž, ale ten se nám to vždycky snažil něčím vynahradit, takže díky němu jsem poznala "kus" světa a hodně toho poznala. V té době, i když byly mí rodiče rozvedení, to bylo fajn. Avšak jednoho dne, mamka odešla z práce (hodně dobré práce), začala být "ženou v domácnosti" a něco se začlo kazit, to mi bylo asi 8 roků. Najednou se vše stávalo jiné. Mamka se začala měnit, její přítel též, jejich soužití a vztahy, a s tím se začala měnit samozřejmě i naše domácnost. Z ničeho nic už to nebyly poklidné večery u televize, u her apod., ale večery plné rozepří, hádek a velmi hlasitých výměn názorů. Následkem celého tohoto kolapsu všeho, začala mamka pít a její "úžasný" přítel ji mlátit. Všechno šlo z kopce, pokud se nehádali, tak byla mamka pořád opilá, spala nebo měla hroznou kocovinu a my se ségrou trpěly, pořád brečely, utíkaly k taťkovi a nevěděly, co si počít. Když jsme se vracely, doma byl hrozný nepořádek, mamka měla různé šrámy, třeba i zlomenou ruku nebo nohu. Často se stávalo, že když se hádali, tak ségra radši zůstávala zavřená v pokoji, ale já ne. Já prostě musel mamku bránit, byla to přece moje mamka! Byla jsem sice  součástí jejich rozepří, naštěstí však na mě nikdo nikdy ruku nevztáhl. Byl to děs. Mám jednu hroznou vzpomínku, takový záblesk, jak se to jednoho dne tak strašně moc vyhrotilo, že si matka vzala nůž a utěrky a opravdu nevím, jestli by toho byla schopná, ale chtěla spáchat sebevraždu...a já u toho byla. Fuj, to Vám prostě zůstane v hlavě nejspíš celý život. Všechno to vyvrcholilo, paradoxně na jeden z nejkrásnějších a mých nejoblíbenějších dnů, na Štědrý den 24.12.2011. Ráno začalo hroznou hádkou, poté jsme sešly do kuchyně, kde byl po celé kuchyni rozházený bramborový salát, matka byla opilá a spala v obýváků. Už jsme nevěděly, co dělat, sbalily se, celé zoufalé zavolaly taťkovi, ten si pro nás přijel a odvezl zpět do Ostravy do našeho rodného domečku. Od té doby jsme se tam už nevrátily.

V té době, co jsme ještě bydlely s mamkou, jsem byla taky trošku oplácanější, prostě holka krev a mlíko, nooo víc než trošku. Milovala jsem hooodně čokolády a sladkostí, které mě v těch oněch "vypjatých" situacích uklidňovaly, a protože mi nikdo nebránil, nikdo mi neříkal, že je to špatné, dopřávala jsem si hodně a určitě sami víte, jací dokážou být spolužáci ve škole, když se poněkud lišíte. Jo a já se lišila. Byla jsem tlustá. Posměšky a šikana od spolužáků na sebe nenechaly dlouho čekat, což na mou, už tak dost degradovanou psychiku, mělo další negativní dopad. 

Ale od té doby, co jsme pak už byly u taťky, to bylo čím dál lepší. Bez něj si ani netroufnu říct, kde a jak bychom skončily. Nechci na to ani pomyslet a každý den děkuji, za to, jak úžasného taťku, který pro mě a pro sestru udělá cokoliv, mám. Jsem mu tak moc vděčná a mrzí mě, že v životě mu nebudu schopná vše splatit. 

Myslela jsem, že pak už vše bude, jak má být, že už konečně budu mít od všeho pokoj, klid a normální život, ale těch několik let po tom, to bylo, jak se říká, to pověstné "ticho před bouří"... A myslím, že pro dnešek jsem už totálně vyčerpaná a pokračování nechám na jindy, ale ještě je toho tolik, co bych ze sebe tak strašně moc ráda dostala. Šílený pocit, jak se to z Vás dere ven a čekáte, že každou chvilku explodujete!

A ptáte se, proč Vám to všechno píšu? Ne, nechci, abyste mě litovaly, za to, co se mi stalo a ani nechci, abyste mě obdivovaly za to, že jsem to všechno přežila. Já jen chci s Vámi sdílet svůj životní příběh, stejně jako každá z Vás, protože teď už vím, že v tom konečně opravdu nejsem sama.

Pěkný zbytek večera!

Blondy