...začátek konce?

Poklidnou neděli přeju!

Jakpak se dneska máte? Zrovna jako já trávíte oběd s kafíčkem a čokoládkou? :) Dneska bez dlouhých úvodů bych ráda dokončila ten svůj životní příběh a tak nějak završila to celé povídání o mé osobě.

Myslím, že jsem skončila ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat vysokou školy. Bylo mi 19, měla jsem při výšce 168 cm asi 64 kilo, nevypadala jsem nějak zle, prostě normální holka, ale pořád jsem se sebou nebyla spokojená. Vadil mi můj větší zadeček, stehna a boky. Ale zjistila jsem, že na vysoké škole jsou lidi už  konečně "dospělí" (no, jak kteří...) a moc neřeší sem tam nějaké kilo navrch a navíc, některým se to i líbí! Tak jsem to přestala řešit, od bulimie jsem měla klid a užívala si zájmu kluků...a že jsem o ně opravu neměla nouzi. V té době jsem stravování a zdravý životní styl pořád moc neřešila. Takto v poklidu jsem si žila v prváku, až přišly prázdniny, v nich několikrát zlomené srdce a pak následoval druhák. V druháku jsem si našla nového přítele, ze začátku se mi zdál úžasný, krásný a prostě nej (jojo, ta prvotní slepá zamilovanost). A bylo nám spolu fajn. Časem jsem však začala zjišťovat (otvírat oči?), že je strašně sebestředný a sobecký, stále myslel jen na sebe a strašně řešil jiné lidi. Když byli tlustí, byl to problém, když moc hubení, byl to problém, když prostě nebyli podle jeho představ, byl to problém!! A i když jsem "otevírala oči", pořád jsem byla zamilovaná a začala řešit sebe, svoje tělo (měla jsem 59 kg). "Co když přiberu a on se semnou rozejde?", "Po těch všech partnerských krizích už chci konečně vážný vztah, nemůže se semnou rozejít, tentokrát to musí vyjít!" A ZASE jsem do toho spadla. S každým větším jídlem přišly výčitky a zvracení. Jídlo mě uklidňovalo, ale bála jsem se, že přiberu a budu zase "jiná", takže to vypadalo asi takto: hlad, jídlo, výčitky, zvracení, špatná nálada, neúspěchy, jídlo, výčitky, zvracení atd. V té době jsem však po takových excesech moc neřešila, že je něco špatně, prostě jsem to ze sebe vyhodila a bylo fajn, protože jsem věděla, že nic nepřiberu. Časem se to však začalo měnit, zjišťovala jsem, že mám asi problém. S tím klukem jsem se rozešla, bo jeho egocentrismus už se nedal více snést a poté vše řekla svojí kamarádce. Byl začátek třeťáku na výšce. Vyslechla mě, pochopila a dávala mi psychickou podporu, což pro mě bylo nejdůležitější. Vždycky, jak mě chytaly ty moje "stavy", jsem si vzpomněla na ní, že ji nechci a nesmím zklamat, že se musím držet! A vydržela jsem to celý rok! Celý rok jsem vydržela se nepřejíst a nezvracet! Ale s tím, jak jsem začala bojovat s bulimií, jsem se právě hodně zaměřila na zdravou stravu,  pravidelnost v jídle, zařadila hodně zeleniny a ovoce, začala se vyhýbat tučným a přeslazeným pokrmům, výrobkům z bílé mouky a všemu "nezdravému", celkově jsem množství jídla ubrala a začala dost sportovat, čímž jsem si nejspíš kompenzovala to, že nenacházím uklidnění ve velkém množství jídla, tak jej najdu ve sportu a ve stravovacím řádu. A taky můj partnerský život nebyl nic moc, pořád se mi nedařilo najít správného chlapa a všichni se mnou pořád jen zametali a já se tím pádem soustředila hlavně na školu. Tak jsem dřela jak cyp, abych měla jen samé úspěchy a byla nejlepší, aspoň v něčem. Tím vším můj celý osobní život šel do háje. Pomalinku, ale jistě, jsem se začala vyhýbat společnosti, akcím a párty - všechny ty nástrahy jako chipsy, alkohol, chlebíčky... "Vždyť to je nezdravé! A mám přeci svůj řád! Ten musím dodržet!" Radši jsem se zavřela v pokoji nebo pracovala ve škole, všech a všeho jsem se stranila a vyhovovalo mi, že jsem sama. Aspoň jsem měla svůj klid a nikdo, nic mi "nenarušovalo" můj řád. Za necelý rok (konec třeťáku) jsem zhubla 10 kg. Ze začátku bylo fajné, když jsem viděla, jak se mi pěkně rýsuje tělo, poté už jsem se začala bát, že jsem nemocná. Doktor mi ale řekl, že jsem zdravá a že to mám nejspíš ze stresu před státnicemi, tak mě to trošku uklidnilo a dál jsem to neřešila. Státnice jsem zvládla, přišly prázdniny a prvák navazujícího magisterského a já stále hubla. Viděla jsem to na sobě. Jak mi lezou kosti a nožičky mám jako dvě tyčky k rajčatům, že nemůžu dlouho sedět na tvrdém, bo mě hned začne bolet zadek (sedět na kostech přeci jen není moc pohodlné)! V té době jsem jedla normálně - snídaně, svačinka, oběd, po obědě čokoládka, svačinka, večeře, pak třeba ještě teplé mléko, avšak o velikostech porcí, které by stačily člověku, jenž nesportuje nebo se snaží trošku zhubnout, ale určitě ne mně. Člověku, který nade vše miluje sportovat a být akční. Člověku, jenž nevydrží chvilku sedět a pořád musí něco dělat. Byl říjen/listopad 2013 a moje váha byla...no hodně malá...a jelikož jsem tělu nedodávala vše, co by potřebovalo, byla jsem vyčerpaná a unavená, začala stresovat ze školy, bo toho najednou bylo hodně, bylo to těžké a já měla pocit, že to nezvládnu, cítila se strašně osamocená a nutně jsem potřebovala nějaké to svoje psychické uklidnění. A to jsem znova nacházela v jídle. Když jsem se cítila sama, když jsem stresovala se školou, když se mi něco nechtělo, ale musela jsem, když se mi nedařilo nebo když jsem se prostě jen nudila, tak jsem to řešila jídlem... Ohromnou spoustou jídla. Ti, co to sami nezažili, si ani nedovedou představit, jak velkým množstvím jídla. Ze začátku jsem takové "stavy" zažívala tak jednou za 14 dní, pak jednou za týden, pak 2x za týden a maximum bylo tak 3x. Ale tentokrát být oproti minulým rokům velký rozdíl. Po každém takovém svém záchvatu jsem dostala hrozné výčitky, že jsem to zase nezvládla, že jsem se neudržela, že jsem zklamala sebe, rodinu, tu svoji kamarádku a všechny, že jsem strašná a nic se mi nedaří, že nikdy nebudu mít ten svůj vysněný "normální" život, že se pořád něco se*e atd. Byla jsem pak třeba schopná hodinu sedět v koupelně a brečet, strašně moc brečet a litovat se. Poté jsem se vždycky sebrala a řekla si "To bylo naposled, příště už se nedáš!", ale stalo se to zase a zase a zase... Až jsem to jednou nevydržela a úplně totálně jsem se z toho zhroutila. To byla ta chvíle, kdy jsem si konečně připustila, že mám problém, velký problém a že je konečně načase jej řešit. Zavolala jsem svému praktickému doktorovi a poprosila jej, ať mi sežene psychologa. Věděla jsem, že tohle bez odborné pomoci nikdy nezvládnu... 

Vidíte? Vše, co se mi v životě stalo, se ve mně hromadilo celých 22 let, ale stačily tři měsíce k tomu, abych se sesypala jak domeček z karet a moje psychika a všechno se totálně roztříštilo na malinkaté kousičky... V té chvíli jsem si uvědomila, že musím bojovat...ne, že CHCI bojovat a že to jen tak nevzdám, jako onehda moje matka. Já toho svého vysněného "normálního" života dosáhnu! Tohle je začátek konce mého boje se všemi s*ačkami, co mě potkaly a pronásledují!

Teď zjišťuju, že jsem to dneska všechno chtěla dokončit, ale ono to nejde. Už tak je to dost zkrácené a vypíchnuté jen to nejdůležitější, ale ještě je toho tolik, o čem se chci zmínit a o čem chci napsat! Hlavně o tom, jak jsem na tom teď, jak bojuju, jak vypadá můj zdravý životní styl, jak se snažím přibírat a taky o lidech, kteří mi tak strašně moc pomohli a bez nichž bych to určitě nezvládla. Pro dnešek je to ale už tak dost vyčerpávající a navíc taky "škola volá" :/.

Omlouvám se za to, že je to psáno zase tak zmateně a je to samé ŽE a ŽE a ŽE :D, ale ono se to tak sypalo z hlavy a já pouze ťukala do klávesnice přesně to, co mi přišlo na mysl :). 

Další část je ze mě venku a já si zase připadám o něco lépe.

Pěkné nedělní odpoledne!

Blondy