Pouč se z minulosti, sem tam mysli na budoucnost, ale žij přítomností!

Pěkné úterní dopoledne!

Nadešel ten den, kdy bych to všechno kolem sebe chtěla dokončit (jo a taky se mi strááášně moc nechce jít učit :D). Jdeme na to...

PSYCHIKA

Začala jsem tedy navštěvovat psycholožku. Udělala mi různé testy, zjistila, kde se vyskytuje hlavní problém a vysvětlila, jak všechno, co se stalo, souvisí se vším, co je teď. Až jsem byla sama strašně překvapená, jak je to všechno mezi sebou propleté. Chodím k ní co 14 dní, povídáme si a rozebíráme, co jsem dělala, jak jsem se v té dané situaci zachovala, moje pocity a city, zda co jsem udělala bylo špatně či dobře, jak v klidu překonávat nástrahy životy. Zjistila, že si kladu za vinu, že jsem nedokázala své matce pomoci a přebrala její roli v domácnosti, čímž jsem přeskočila určitou "etapu" života, zdědila po ní určitý sklon k "závislosti", špatně se vypořádávám se stresovými situacemi, když něco nezvládnu/nezvládám, něco se mi nepovede, nejsem nejlepší, tak mám pocit, že jsem všechny zklamala. Nedokážu si říct dost, teď si musíš odpočinou a pořád dřu a hodně si toho nakládám a když nejedu na 200%, tak si to vyčítám... A je toho ještě mnohem více a vše vedlo k tomu, že jsem se začala hrozně  moc stresovat, bát se, že to všechno nezvládnu, což vedlo k tomu mému přejídání. Emočně mě uklidňovala, uspokojovala ta obrovská spousta dobrého jídla (závislost), kterou jsem si odpírala a bylo mi fajn... Jen já a jídlo... Jenže pak přišly výčitku z toho, že budu tlustá, zase se mi všichni budu smát a zavrhovat mě a šlo to všechno ven. Nooo a "vítej" mentální bulimie a částečně i anorexie (teď doufám a upřímně věřím, že "sbohem"). Našly jsme tedy všechny tyto problémy a teď se je snažím pomalu řešit. Pracuju hlavně se svou psychikou, protože to byl ten hlavní problém. Učím se být v klidu, když dojde k nějaké stresové situaci a něco se nepovede. Prostě si v daných situacích říct "mělo to tak být", "stalo se, stalo, tak nad tím víc nefárej", "příště to zvládneš lépe", "nemohla jsi s tím nic dělat, tak to nekuť", "není to Tvá vina"..., ale HLAVNĚ "Udělala jsi vše, co bylo v Tvých silách, nic si nevyčítej, nikoho jsi nezklamala, buď v klidu, zhluboka dýchej a mysli na něco pěkného!!" To pomáhá, nejdůležitější je fakt se uklidnit, což pro mě někdy není lehké, ale učím se to! :)

JÍDLO

Co se jídla týče, jak už jsem psala, měla jsem určitý řád, ale velikost porcí neodpovídala potřebě tak aktivní ženy, jako jsem já (nj, tak trochu i anorexie). Velká množství jídel, nezdravé, tučné a sladké pokrmy jsem si vyčítala a odepírala. To taky vedlo k tomu, že při svých záchvatech jsem se přejídala hlavně těmito nezdravými, tučnými, sladkými jídly. Teď mám sice stále svůj řád, ale porce jídel navyšuju, sice to nejde tak rychle, jak bych si přála, ale jde to. Prostě vím a jsem plně odhodlaná pořádně jíst a přibrat, ale sem tam přichází dny, kdy se bojím. Mám strach z toho, že to přibírání nezvládnu a budu přibírat moc a moc a moc, až zaplním celou planetu a exploduju. Ale s těmito myšlenkami bojuju, vyháním je z hlavy a říkám si, že do teď jsem všechno zvládla, vše přežila, takže s tím nabíráním to určitě taky zvládnu. Taky jsem jedla strašně monotónně a až teď začínám objevovat stále nové a nové dobroty, jako např. moje milovaná dýně, lilek, cuketa, od neděle miluju chřest! :D, tofu, ovesné kašičky, kouzelné ořechy a semínka (jimž jsem se vyhýbala, bo obsahují mooooc tuků! Jsem moula!), různé druhy sýrů atd. V kuchyni jsem začala experimentovat, jak v pečení, tak vaření a každé jídlo je pro mě gastronomický zažitek (ale né tak velký, jako humr :D), pořádně a dlouho si jej vychutnávám. A hlavně, co se jídla a mě týče, jste pro mě největší inspirací VY, MOJE ÚŽASNÉ BLOGGERKY!!! Jen díky Vám teď vím, že moje porce opravdu byly malé, naučily jste mě pořádně jíst, stále mě seznamujete s novými potravinami, chutěmi a nápady a je to DOKONALÉ!! I Vám patří milion mých díků!!

SPORT

Tak sport je pro mě totální droga, bez sportu si nedokážu představit svůj život. Den, kdy nesportuju, je pro mě utrpení, ale teď vím, že i tělo si potřebuje odpočinout a regenerovat se. Pohyb se snažím už plně kompenzovat množstvím jídla, hlavně doplňovat bílkoviny, ať může růst svalová hmota. Mezi moje nejmilovanější sporty patří speeding (spinnig + posilování), při kterém se, díky svoji dokonalé cvičitelce, dokonale vyblbnu a vyřádím. Mám sen, že až se vyléčím a pořádně přiberu, tak si udělám kurz instruktorky. Sice k tomu mám ještě dlouhou cestu, ale už jsem vykročila :). Taky jsem objevila kouzlo jógy, především bikram jógy, jež zase poskytuje uklidnění a odreagování mysli. Vždycky z ní odcházím vysmátá jak lečo a vypadám jak zfetovaná. Jak už jsem psala, teď na jaře a v létě, je pro mě úžasná jen chůze, jak po horách nebo třeba po městě, okolí, do školy, ale hlavně kolo! Ten pocit, kdy jen šlapete, necháte se ovívat vánkem, vstřebáváte energii ze sluníčka, úplně vypnete a na nic nemyslíte, je k nezaplacení. A nesmím zapomenout ani na badminton. Ten pocit, když můžu pořádně rozdrtit ségru, je taky super :D.

TĚLO

No tak teď jsem hubená jak lunt. Nožky jak dvě tyčky k rajčatům, zadek žádný, prsa nějaká zůstala, ale kosti lezou. Sedět na tvrdém nemůžu a některé cviky na zádech mi drtí páteř..ou... Nedostatkem jídla jsem totiž ztratila dost svalové hmoty, teď se snažím ji budovat. Na co ale jsem pyšná je moje bříško (buchtičky se rýsujou :D) a ruce.

SPOLEČNOST

Když začaly moje největší psychické problémy, hodně jsem se zavřela do sebe a vyhýbala se společnosti. Tím pádem jsem s některými lidmi ztratila kontakt a oni, ani já, jej pak nevyhledávali. Někteří se ale starali, co se děje a dneska se mě snaží začlenit zpět do společnosti. Tahají mě ven a znovu mě seznamují s  tím "studentským kalícím životem" :). Ale pořád to ještě pro mě není OK, bojím se a nedokážu se až tak pořádně odvázat. Taky překonávám pocit, že si o mě všichni myslí, že jsem jen nemocná anorektička, co to nemá v hlavě v pořádku. Zjistila jsem ale, že když se usmívám, mám dobrou náladu a jsem v pohodě, tak celá zářím a lidé vůbec neřeší, jak vypadám a vše je fajn.

ŠKOLA

Vše v klidu a hlavně se z toho nepotentovat! Učím se nemít tu potřebu být nejlepší (sice když jsem, tak je to fajn :D), přijímat různé neúspěchy se zdviženou hlavou, nepřetěžovat se a říkat si, že vše se zvládne.

MAMKA

Psala jsem, že z mé matky se stala troska. Byt poté ztratila, žila tak nějak na ulici a po svých alkoholických kamarádech. Poté se to s ní začalo zlepšovat, ale pořád byla závislá. Se sestrou jsme se s ní vídaly jen občas. Když byla v pohodě, bylo to fajn a dalo se s ní i dobře pokecat, když byla opilá, byl to děs, brečela a hrozně se litovala. Před několika lety začala žít u jednoho staršího pána, kterému dělá něco jako pečovatelku. V mé největší krizi jsem s ní přerušila kontakt, protože mě hrozně psychicky a celkově vyčerpávalo, když jsem ji jako trosku viděla. Zjistila, že se něco děje...že se semnou něco děje. Pro ní to byl TEN okamžik. Zamyslela se nad sebou, před třemi měsíci se do toho pořádně opřela a začala se léčit. Chodí na skupinové sezení, k psychiatrovi, na fotoléčbu a bere antabus. Nevím, jestli to zvládne, jestli je tak silná, ale držím ji palce. Opravdu teď můžu říct, že ji moc držím palce. Teď se s ní vídám a fakt mě těší, že MOJE podpora ji vhání novou krev do žil. Doufám, že to zvládne, už kvůli tomu, že sama si prošla hroznými s*ačkami.

OSOBNÍ ŽIVOT

Radši no comment :D. Chlapa nemám, sice bych chtěla, protože vím, že na jednu stranu by mi to třeba v tom mém boji pomohlo, ale na tu druhou se zase bojím dalšího zklamání. Tohle bude taky ještě velký boj. Jo a navíc jsem hrozně vybíravá, co se chlapů týče :D.

A myslím, že to už bylo asi vše. Nevím, jaký z tohoto čtení máte pocit, ale jak jsem už psala, nelitujte mě, neobdivujte, pouze sdílejte semnou můj život. Všechny jste pro mě velké inspirace a motivace, protože většinou každá se vypořádáváte s nějakým svým podobným "problémem". 

A na úplný závěr toho mého vypisování bych chtěla strašně moc poděkovat všem, co mi tak pomáhají, hlavně svému TATÍNKOVI. Bez Tebe bych tu už vůbec nebyla. To, jak sis nás se sestrou vzal k sobě, staráš se, dáváš nám vše a jsi tu pro nás vždy, když Tě potřebujeme, snesl bys pro nás modré z nebe, Tvoje ochota pomáhat všem okolo... To je k nezaplacení a mě strašně mrzí, že v životě Ti vše nebudu schopná oplatit stejnou měrou. A mrzí mě každá moje špatná nálada, kdy Tě prostě jen odbydu a jsem na Tebe protivná, ale promiň tati, takové dny má bohužel každý :). Jsi fakt největší kabrňák a můj největší vzor, za to vše, co jsi dokázal.

Díky moje milovaná SESTŘIČKO! V době největší krize mě Tvá podpora a Tvé pevné objetí držely nad  tím pomyslným dnem. Vždycky jsme se tak nějak hádaly a moc se nebavily, ale čím jsem starší, tím víc zjíšťuju, jaké je štěstí, Tě mít. Jsi úžasná osoba a děkuju za Tebe každý den!

Nesmím zapomenout ani na Tebe M, jež ses všechno dozvěděla jako první. Vyslyšelas mě, pochopila, nezavrhla a dala mi veškerou psychickou podporu, cos mohla. Kvůli Tobě jsem celý rok vydržela "být v klidu", protože jen myšlenka na to, že bych zklamala, tak skvělou osobu, jako jsi Ty, byla pro mě nemyslitelné! Strašně moc Ti děkuji! Já Tě v té škole nemít, tak nejspíš pojdu! Tvůj optimismu a vysmátý obličej mi pokaždé vžene nový impuls k boji!

A v neposlední řádě děkuji Tobě I, moje "náhradní" mamino :). Když ses dozvěděla, co mě trápí, tak ses do řešení mých problémů vrhla s takovou obrovskou vervou, přišlas s takovým velkým impulsem mi pomoci, že jsem byla totálně zaskočena a nejspíš přesně tohle mělo za následek, že už je to skoro 4 měsíce, co se tak krásně držím. Děkuji, děkuji, děkuji a nezklamu Tě! Nechci! Nikoho z VÁS!

A děkuji ještě T a B :). Vy to sice všechno nevěděly, ale jen myšlenka na to, že Vás mám, že jsem Vás neztratila, mě držela nad vodou.

A toto je úplný konec mého povídání. Jsem totálně vyšťavená a musím se jít učit. Ale je mi teď hrozně fajn :). A teď už víte, jak myslím to "I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem" :).

Mějte krásný den

Blondy

P.S. Víte, co je pro mě největší paradox? Jak tak zpětně zjišťuju, tak si o mě vždycky skoro každý na první pohled myslel, že jsem taková ta "blonďatá rozmazlená tatínkova holčička", ale přitom nikdy netušili, co jsem si zažila... To mě naučilo jednu věc.  Nikdy nehodnoť lidi podle toho, jak vypadají a dokud je nepoznáš, protože nikdy nevíš, čím si sami prošli.