...pokračování...

Pěkné ráno!

Jakpak se máte? :) Místní gang nadržených koček se naštěstí přemístil pod jiná okna (mé sestry, haha :D) a já se konečně celkem fajně vyspala, teda až na ty pofiderní sny. Dneska ráno jsem opět zkoušela ovesnou kašičku přelitou jogurtem, ale tentokrát jsem využila tip Julie, jak správně ovesné vločky uvařit. Asi 45 g směsi vloček (špaldové, pohankové, ovesné, rýžové,...) jsem na sucho opražila na pánvi, vsypala do vařící vody (asi 400 ml) a nechala povařit do zhoustnutí. Nakonec jsem přimíchala špetku soli, lžíci medu, mák, nasekané lískové ořechy a sušené švestky, přendala do misky a zalila bílou Activii. No, co Vám budu povídat, hned je to ráno ještě víc krásnější :).

Zase to vypadá tak nějak divně,
ale bylo to opravdu výborné! :D

Nevím, zda mé včerejší večerní povídání někoho zaujalo nebo zda jej vůbec někdo četl, ale já se pak večer cítila skvěle... Pro mě bylo velké uvolnění, že jsem to všechno ze sebe mohla dostat, i když vracet se k některým těm vzpomínkám pro mě byl celkem psychický šok. Ale i tak jsem si řekla, že dneska bych ze sebe mohla dostat další část.

Včera jsem skončila u toho, jak jsme nakonec se sestrou byly osvobozené taťkou, který si nás už natrvalo vzal sobě. Bylo mi asi 11 roků. Konečně jsem měla svůj klid, žádné hádky, roztržky, nic...jen poklidné dny a večery. Matka si nakonec pořídila nějaký byt v centru, ale stala se z ní hrozná troska. Byt byl hrozné, špinavé doupě, vůbec se o sebe a ani o něj nestarala, smrděla, pořád jen pila a pila a pila. Všichni, úplně všichni, se jí snažili pomoct, jak psychicky, tak finančně, hmotně a zaplatit léčebnu, ale ona prostě nechtěla, ani kvůli nám - mně a sestry - jejím jediným dcerám. Sem tam se za námi domů stavila, ale to většinou byla úplně v háji, úplně kantare, usla na gauči a my nevěděly, co s ní. Pak nás naštěstí přestala navštěvovat úplně a my ji potkávaly jen sporadicky. A můžu Vám říct, že ani mi nechyběla. Teda jako matka ano. Jako matka, se kterou můžete rozebírat první lásky, problémy a první menstruaci a pubertu. Ale jako ta troska, co se z ní stala, ne Konečně jsem měla svůj klid, to pro mě byl ráj na zemi. Avšak pořád tady byl jeden takový malý problém. Pořád jsem byla tak nějak tlustá. V té době jsem nastoupila na osmileté gymnázium a jak už jsem psala, byla jsem jiná a posměšky a šikana na sebe nenechaly dlouho čekat. Pokud jste třeba měly stejný problém, dokážete si představit, jak dost hnusní spolužáci dokážou být a já to měla každý den... Že jsem hnusná, tlustá, že jsem tulo a hroch a že mám velký zadek a obličej plný jebáků... Ale představte si, sem tam jsem to sice obrečela, ale jinak jsem to držela v sobě, brala jsem to. Vrchol přišel asi v mých 13, kdy jsem byla na preventivní prohlídce u doktorky a ta se do mě pustila, že musím zhubnout, že mám při 160 cm 70 kg a do toho mě ještě jedna teta a strejda shodili před celou rodinou, když se mi začali posmívat, že jsem tlustá, škaredá, že mám mastné vlasy a že tu tatranku si dát nemůžu a že jak budu dospělá, tak budu vážit 250 kg atd. Dovedete si to představit?? Před celou rodinou!! A v té době to asi začalo... Ten problém, jež v dnešní době už není tak neobvyklý, a je strašákem mnoha mladých dívek (nejen dívek). Ten problém, ta psychická nemoc, která se nazývá mentální bulimie, dostihla i mě. Jojo, jak ten život dokáže být krutý. Ze začátku to nebylo nějak moc časté, jen jsem věděla, že se můžu trošku víc přejíst, protože pak to ze sebe budu moci dostat a nic se nestane. Najednou jsem díky tomu a taky díky dospívání, začal hubnout, růst a vyvíjet se, až jsem se dostala na 60 kg při 168 cm, jebáky pomalu mizely, začla jsem se o sebe více starat, a i když jsem pořád měla trošku větší zadeček, boky, stehna a velká prsa, tak ze mě byla celkem ucházející, pěkná blondýnka :). Dokonce jsem si našla přítele, se kterým bylo vše super a "můj problém" trošku ustupoval, ale ne úplně. Sem tam se ještě stávalo, že jsem se přejedla a pak z výčitků svědomí to ze sebe vyhodila, ale to bylo opravdu jen minimálně. V té době jsem ani moc nehleděla na nějakou zdravou výživu, jedla jsem, co bylo zrovna doma, na co jsem měla chuť, když jsem měla hlad a moc nehleděla na to, zda mi to něco dá či ne. Nějaká paprika či jablko? Tak max. jednou za týden. To jsem tak moc neřešila. Jenže pak přišla maturita, všechno se zvládlo a já začala kalit. Najednou jsem zjistila, že chci "svobodu" a užívat si života! Vždyť jsem mladá! Rozešla jsem se s přítelem s začla flámovat, kalit a pořád někam chodit a pařit... A samozřejmě s nadbytkem alkoholu a nesprávnou životosprávou, se ručička na váze začala posouvat opět doprava a já do toho spadla znova. Bylo mi 18 a bylo to strašné. Několikrát denně jsem se vážila a několikrát denně jsem zvracela, protože váha prostě neukazovala to, co bych si přála, ale hlad a chuť na vše byla pořád neúnosná. Špatnou náladu, neúspěchy a nevydařené vztahy jsem řešila hromadou jídla a dostala jsem se do začarovaného kruhu... Táhlo se to se mnou několik měsíců a nikdo si ničeho nevšiml, protože i přes to všechno zvracení, jsem pořád zůstávala stejná, teda na pohled, moje psychika degradovala až ke dnu. Poté jsem nastoupila na vysokou školu a zase přišla další změna, další etapa mého života...

Ty jo, upřímně tohle bylo více vyčerpávající než včera. Až se dostanu k poslední (snad) části mého života, tak to nejspíš se mnou sekne, ale bude to ze mě venku, takže to bude stát za to!!

Pro dnešek asi emocí stačilo.

Doufám, že budete mít krásný den!

Blondy

P.S. Omlouvám se, jestli je to psané moc zmateně, ale prostě jsem to psala tak volně, jak mi to plynulo z hlavy.